Rudolf Desenský

Rudolf Desenský - Artemis

praktik v oboru psychologie psů,
behaviorismu a poruch chování
se specializací na výuku lidí v převýchově psů

Kdo je Rudolf Desenský (28.8.1969) - Artemis

aneb, co o mně ještě nevíte

Kamkoliv přijedu školit více pejskařů, setkávám se s názory, že ten magor z Novy není tím nejlepším, kdo by se mohl věnovat jim nebo jejich pejskovi. Ovšem ti, u nichž převládla zvědavost nad emocemi už vědí, jak to vlastně bylo. Pořad Na vlastní oči jsme točili celkem asi 6 týdnů, byly to kilometry materiálu a mnoho hodin záběrů. To se samozřejmě do čtvrthodinového pořadu nevejde, proto jsem byl nucen přesvědčit paní produkční Sobotkovou a režiséra pana Reiniše, aby sestřih směřovali ne pro ty, co cvičí psy a relativně s nimi umí, ale pro ty, co mají doma nezvládnutelnou bestii a rozhodli se ji dát utratit.
Celková má práce je založena na zachraňování právě psů, kteří by skončili na závěrečné injekci proto, že páníčci u nich něco nezvládli. Ačkoliv ten pořad se široké veřejnosti příliš nezamlouval, věřte, že splnil svůj konkrétní účel a začali mi skutečně volat lidé z celé republiky a dokonce i z ciziny ohledně problémových psů - kandidátů na euthanasii. Proto se většinou pejskařům moc nelíbil.

Také jsem nebyl moc nadšen, když použili záběr, kdy strhávám šarplaninku Savage ze své fenky, což mi trvalo více než je obvyklé, dost dlouho. Co bylo vystřiženo je to, jak jsem po tomto zásahu "Sevině" sundal košík a ta mě přišla olízat pusu a pokorně se mi omluvila za to, že si dovolila napadnout Jasu. Savage byla stejně jako ti ostatní fenka, která mi zpočátku usilovala o život a nakonec se z ní stala mazlivá fenka, které jsem v kotci spal i na břiše. Dokonce když hárala, nabízela se, že by se mnou chtěla mít štěňata, jen jsem prošel kolem kotce, až takovou jsem si z ní udělal kamarádku. Prostě mě začala brát, stejně jako ostatní, jako opravdu alfa jedince v naší smečce. Mimo to právě proto neměla ráda ovčandu Jasu, která pro ni byla nedostatečnou a slabou šéfkou smečky a hlavně jí stála v cestě na rovnocennou pozici vedle mne.
Štáb TV chtěl, abych předvedl, jak nějakého psa pokoušu, ale problém byl v tom, že jakéhokoli psa jsem si domů přivezl, udělal jsem si z něj do druhého dne ovladatelného pohodáře, tak nebylo na druhý den co točit. Máme záběry Fredyho, kterého jsem přivezl z Budějovic pomalu o půlnoci a ještě v pěkné vánici. Skutečně celou cestu sněžilo a cestou zpátky to byla samá bouračka, proto to k nám z Novy nestihli ještě v ten den a ráno už byl pes velice kamarádský. Zaskočil nás až napadením Honzy, který souhlasil s tím, že to znovu nainscenujeme před kamerou a ukážeme, jak vlastně zakročím, když pes něco takového udělá. Před kamerou pes přestal bojovat téměř okamžitě, proto nebylo nutné mu sundat koš, abych se mu potom zakousnul do čumáku. Prostě zase měli z Novy smůlu.
Když jsem si vezl domů akita inu Agiho, pokoušel se mě nepustit ani do auta, jak v něm vyváděl. Doma si lehl do kouta a nedalo se v noci kolem něho ani projít, jak okamžitě startoval. Zase měli smůlu, přijeli druhý den s kamerou a pes už jen tak občas zavrčel, ale byl to jen projev obav z přímého kontaktu. Další den se ke mně chodil schovávat před druhými psy, kterých se bál více než mě a dával mi i hlavu do klína. A zase to bylo bez boje. Se psy se neperu, když si o to vyloženě neřeknou. A to i když si to třeba zaslouží, zvažuji, zda je ještě cesta mírnými prostředky, jako je třeba dominantní Téčková pozice, kterou znám od vlků (viz.obr.). I tu jsme totiž natočili, ale jak říkám, všechno se do několika minutového spotu nevejde.
Kdybych se zaměřil spíše na metodiku výchovy psa vlčími prostředky, líbil by se pořad většině z vás, ale to by ti, co tomu nerozumí a mají doma agresivního psa rozhodně nepochopili, že jsem opravdu zadarmo připraven postarat se o zbavení je problémů tím, že jejich psu změníme vzduch a potom i majitele. Věřte, že jsem po shlédnutí pořadu byl velice překvapen, jak se TV Nova podařilo sestříhat pořad tak, jak jsem ho chtěl nasměrovat. Proto jsem na rozdíl od vás měl dobrý pocit, že záchrana kousavých psů před utracení vyšla a také to opravdu vyšlo! Netrhnul se mi telefon a lidé ze všech koutů volali, že oni mají doma právě takovou bestii a jestli jim s ní pomohu. Jezdil jsem několik týdnů od jednoho k druhému a mnoho jsem si jich přivezl i k nám. Většinou jsem pomohl lidem zvládnout problém s jejich psem na místě a ten tam zůstal, což je mým cílem. Dnes je mnoho šťastných psů a i jejich pánečků, kteří pochopili, jak to s tou ovladatelností psa vůbec je a jak se to dá v pohodě a v klidu zvládnout. V některých případech jsem z lidí vycítil, že práci se svým psem už vzdali někdy hodně dávno a mají doma šelmičku, které se všichni bojí (nutno podotknout, že i pes jich). Tam jsem se zbytečně nezdržoval a odvezl jsem psa k nám, chvíli jsem si s ním hrál a udělal jsem z něho dalšího pohodáře, který se opět začal těšit ze života a potom jen čekal na to, až se bude moci novému pánu předvést v novém světle coby šťastný a zmoudřelý pes.

Vždyť i ovčák Maxík byl z počátku pěkně tvrdý oříšek. Než jsem ho vytáhl z toho podivného kotce, byl jsem vyklepaný strachy, že někoho ze štábu pokouše. Když jsem u těchto akcí sám, jsem v klidu. Pokouše-li mě, tak to přežiji, ostatně na takové aktivity jsem už za těch skoro dvacet let, co dělám agresory, zvyklý. Jenže tady jsem byl zodpovědný za hezkých pár lidí, kteří vedle mne stáli s kamerou a mikrofonem. Sedalin na uspání ani po třech hodinách téměř nezabral, tak jsem byl nucen vrhnout se na to s rizikem pokousání. Dokonce i v té sestřihané verzi, kterou odvysílali na Nově, jsou vidět minimálně dvě chybičky, kdy hrozilo, že budu muset na psa skočit a paralyzovat ho zalehnutím, což by vedlo k jeho sebeobranné reakci a jen proto, aby nesejmul někoho ze štábu TV. Jak by se vám dělalo se psem, kdyby vedle vás stál štáb TV Nova, i ten Max cítil, že nejsem úplně v pohodě a o to víc se bál. Tato akce byla v podstatě poslední.

 O tři dny později přijel z Novy kompletně celý štáb, kameraman s velkou kamerou, produkční, režisér, zvukař a byla jich plná naše místnůstka, ve které se u nás odehrává hlavní převýchova - náš obývák. Pokoj je 4,5 na 4,5 metru, z toho si odečtěte prostor, který zabírá nábytek a to jsme tam byli se sedmi velkými psy. Tehdy tu byla šéfka smečky Jasa, čévéčko Fredy, bernský salašnický mazel Eny, ovčák na převýchově Roko, bojavá ovčanda Fila, akiťáček Agi a zmíněný ovčák Maxík. Tomu jsem po třech dnech pobytu u nás sundal poprvé před tímto štábem košík. Spoléhal jsem na to, že mě buď pokouše a opravdu natočíme to, jak psa pokoušu, ale zase to dopadlo jako obvykle, že se pes u nás cítil v bezpečí a nejenže se skamarádil se mnou, ale dokonce mi přede všemi v takovéto stresové situaci olízal pusu.

Se štábem TV Nova se mi dělalo opravdu dobře, když přišli poprvé, bál se režisér i mazlouška Eny, protože je veliká. Naprosto spolehlivě se řídili tím, co jsem jim řekl. Než jsme začali točit, řekl jsem jim, kde mají raději s kamerou stát, aby nedošlo k úrazu a oni poslouchali, protože po čase pochopili, že dopředu vím, jaké alternativní reakce se dají očekávat a co všechno může přijít. Paní produkční a redaktorku Sobotkovou si psi oblíbili velice rychle, Fredy ji vždy přivítal skokem kolem krku a olízal jí pomalu od hlavy až k patě. Pan režisér Reiniš se zamiloval do Eny a měl dobrý pocit, že už se nebojí ani Jasíka a polovlka Fredyho. Byli jsme dva dny natáčení v Beskydách, abychom zjistili něco o životě vlků u nás. Byla to docela zajímavá rekreace, prošli jsme se po pěkné přírodě a dozvěděli se, že místní myslivci nejsou žádní fanatičtí střelci do všeho živého ani do této chráněné šelmy. Vlky jsme samozřejmě žádné nepotkali, ale to v podstatě nebyl ani účel a věděli jsme to dříve, než jsme tam jeli. Vlk je vskutku šelma plachá, než aby nějaký vlček čekal na to, až tam nějací měšťáci přijdou s kamerou, aby se jim do ní usmíval.
Natáčení trvalo opravdu dost dlouho, proto jsme už všichni byli dostatečně unavení a žasnu nad výkonem paní Sobotkové a pana Reiniše, kdy v sobotu dotočili poslední materiál v našem psinci a hned v úterý na to se to vysílalo. Samozřejmě, že výsledek nebyl úplně stoprocentní, ale dle mého názoru a později podle reakcí lidí, kteří to pochopili, určitě 99procentní. Fakt před TV Nova, kterou jsem měl vžitou spíše jako nepřítele všeho dobrého, musím smeknout.

Teď k tomu úvodu, mnoho lidí si myslí, že si libuji v krutých metodách vůči psům. Ti, co mě už znají, vědí pravý opak. Rozmazluji pejsky a když se mě pokusí pokousat podruhé nebo napadne bez vážného důvodu případně neadekvátně někoho dalšího, tak ho prostě kousnu. Jsem odpůrcem bití nebo zbytečného stresování psů, jak je běžné na dnešních cvičištích. Poslední zkoušku, kterou jsem se psem udělal, byla ZVV3 s Čendou, který je bohužel už několik let po smrti. Spíše než dril, učím lidi (nejen) své psy milovat a porozumět jim. Potom totiž každý pes ochotně a rád spolupracuje a je mu úplně jedno, co ho učíte. Hlavně když je to s úsměvem a bez nucení. Samozřejmě, že se někdy musí na psa trochu přitlačit, ale vždy je nutno skončit s úsměvem a tlak na psa omezit jen na absolutní minimum. Raději psa nějaký cvik neučím, než abych ho k tomu musel vést násilím. I když psy umím vycvičit na cokoli, mám ve smečce takové psy, kteří neumějí ani obyčejný povel lehni, protože je času dost, je to naučit v klidu, když jim lehání v současné době nedělá dobře. Veškerou práci se psy dělám většinou bez pamlsků a jen za výhody v postavení ve smečce. Někdy to trvá mnohem déle, ale výsledným efektem je naprosto spolehlivá spolupráce psa, který si umí hrát, milovat vše, co se kolem něho děje a je šťastný, že se toho po něm zase tolik nechce. Před lety jsem se vykašlal na precizní předsedání nebo kousání do rukávu. Pro nás je ve smečce nejdůležitější přivolání na první povel kdykoli a za všech okolností, odvolání domů, do volného prostoru nebo na místo a odložení v podobě čekání tam, kde určím a na tak dlouho, jak chci. Tyto tři věci, když psi zvládnou, jsme naprosto všichni v pohodě a v klidu. Samozřejmě že další, co jim u nás neprojde, je jakákoli forma agrese nebo rivality vůči ostatním členům smečky, takový jedinec je okamžitě znevýhodněn a degradován na poslední post v hierarchii smečky a je nucen si výhodnější pozici zasloužit. Málokdo chápe, že mám psy puštěné pohromadě v třeba i v desetičlenné smečce vedle oveček a opodál se pasou v klidu srnky, jelikož si je pouštím na naší otevřenou louku, kde nejsou ploty a k tomu skrze nás vede turistická stezka a spojovací cesta mezi dvěma vesnicemi. Psi nikoho nenapadnou, pokud se jich někdo z cyklistů nebo turistů bojí, dám jeden jediný povel a psi se uklidí mimo cestu a prát se mezi sebou napadne jen hloupé nováčky. Těm jdeme s Jasou osobně domluvit a většinou se vzdají dobrovolně bez boje, protože nepatřím k těm, co si myslí, že je v pořádku, když si to psi vyřeší mezi sebou.
Je fakt, že ty nejkousavější šelmičky si vodím zpočátku na dlouhé šňůře zvlášť, abych nenarušil soužití psů, kteří už mají v socializaci a hierarchii jasno. Ale později se snesou i ti, kteří si šli nejdříve po krku. I oni mají vždy na vybranou, pokud se chtějí prát, mohou, ale výhradně a jen se mnou. A jelikož ti, co vědí nebo cítí, co jsem zač, se pak raději neperou. Díry od pokousání není to, co by mne mohlo zastrašit, kromě zubů mám i ruce a znám dokonale anatomii psů a jejich slabá místa, kde se dají ovládat jedním prstem. Věříte, že i stokilový pes se dá jedním prstem otočit o 180 stupňů od psa, kterého chtěl původně napadnout? Stejně tak se dá otočit na hřbet jedním tahem za pět vteřin a to tři vteřiny k němu běžím. Ta otočka Sevíka na záda se mi před kamerou právě vůbec nepovedla, naštěstí se mi tyto chyby běžně nestávají, jinak už bych mnohdy ani nežil.

 Tyto triky mě učil bývalý šéf mé smečky německý ovčák Čenda s jeho kamarádkou černou vlčicí Astíkem a věřte, že od té doby nemám problém se domluvit se psem rychle a bez zdlouhavých zbytečností. Ovšem daleko raději se se psy bavím v klidu a přetočení na hřbet tu používám opravdu jen výjimečně, spíše jsem zastáncem pohody a míru než zbytečného boje, což nemohu tvrdit ve vztahu k lidem, tam jsem spíše odtažitý a stejně jako vlci velice opatrný až někdy i plachý.
Před časem jsem v časopise Květy prozradil, že můj imprinting a socializační fáze nebyli zrovna v pohodě, proto narušeným psům rozumím o to víc, jelikož jsou na tom úplně stejně, jako jsem byl já před lety. Nenávidím lidi, kteří si jen hrají na milovníky psů a chovají se patolízalsky a nakonec dokáží píchnout kudlu do zad nebo mi podtrhnou nohy i přes to, že vědí, za jakých podmínek tahám psy z bryndy. S těmi znalostmi a zkušenostmi, které jsem za léta tvrdé dřiny a opovrhování druhými získal, bych mohl cvičit psy za těžké peníze a mnoho lidí mě k tomu i přesvědčuje, ale já jsem hrdý na to, že mohu pomáhat i těm, kteří nejsou ochotni zaplatit za to, že zachráním jejich psa před jistou smrtí. Samozřejmě, že uvítám každý sponzorský dárek na naši existenci, bez toho bychom už asi dávno nepřežili, ale ještě se najde spousta lidí, kteří vědí, čím a jak se skutečně zabývám. Mnozí se k nám jezdí i na víkend jen tak rekreovat, protože si jejich pejsek odpočine od stereotypu městského parku a páníčci se dostanou do pohody už jen pohledem na to, jak se jejich psíkovi u nás ve smečce vyladěných psů líbí a ještě si odvezou spoustu informací o tom, jak se správně chovat ke svému psu, aby jim lépe porozuměl. Také jsem v nějakém médiu prozradil, že můj zdravotní stav není úplně to pravé a proto si "stříhám metr" trochu rychleji než ti okolo mne, což je hlavní důvod toho, proč se nezabývám takovými zbytečnostmi jako jsou peníze, dům nebo jiné přednosti moderní doby. Daleko déle se dožiji, když vytěžím i z toho nejhoršího, to dobré, pak se totiž můžu nabít pozitivní energií, která mě drží při životě a kterou zase mohu předat dál.
Co o mně ví jen málokdo je to, že umím pracovat i s negativní, ale především s pozitivní energií, proto se mi daří ovládat psy jen pocitem a očima, aniž bych je musel třeba zmlátit při trestu a mezi námi, i naše babičky vědí, co je to pohladit pohledem. A to je to, co vás na cvičáku asi nikdo nenaučí.
Dlouhá léta se snažím najít alespoň jednoho člověka, kterému bych toto mohl předat dál, protože děti z výše uvedených důvodů mít nemohu a ani by to asi dost dobře nešlo. Ale zatím se mi podařilo naučit toto jen dva lidi a jeden je bohužel v Německu a kamarádka, která totéž po pěti letech spolupráce také zvládla, se stala více než výbornou pejskařkou spíše úřednicí v mašinérii dnešní chaotické moderní doby plné byrokracie a vypisování přijímacích a předávacích protokolů o převzetí psa.
No myslím si, že jsem vám toho na sebe prásknul už dost, proto to raději ukončím. Více se doufám budete moci dozvědět z knihy, kterou s jedním německým autorem hodláme napsat a tam se dozvíte, jak jsem se vše od psů a vlků naučil a jak je to všechno vlastně naprosto snadné (opominu-li práci s lidmi).

staženo : psycholog-psu.com

Můj dodatek

kamarádka si pořídila RTW ,měla s ní problémy a tak navštívila R.Desenského,tehdy mě zajímalo o něm něco víc,než co sem vzhládla v televizi,či přečetla v novinách a tak se oběvila jeho web ! Vše jsem si přečetla a zaujalo mě to - velmi ! Kamarádce R.Desenský pomohl . Odvezla si od něj jeho knížku,kterou sem si já celou přečetla za 3 dny,byla vskutku zajímavá,prostě mě R.Desenský zaujal . Nepraktikuju jeho výchovu a výcvik,snažím se myslet svoji hlavou,učím psa tak,aby to chápal,něco jsem si vzala z KK něco od Desenského a něco sama od sebe . Zaujalo mě to hlavně proto,že je to něco jiného ;-)

Doporučuji tedy jeho knížku : psí duše a jeho web : psycholog-psu.com