RUF

místo slibovaného nového domova s velikou zahradou ho čekala krutá smrt na psích jatkách

Anna Doležalová

Pejsek Ruf byl milý 1,5 roku starý kříženec labradora. Ve svém krátkém životě neprožil mnoho šťastných chvil. Do útulku ho přivedl jeho bývalý majitel. Když se s ním loučil, měl prý v očích slzy a přál si, aby byl Ruf darován pouze člověku, který mu zajistí dobrý domov.

Ruf čekal na svoji šanci v chebském útulku půl roku. Již několik lidí o Rufa projevilo zájem, ale protože bylo zřejmé, že by Ruf nešel do dobrých podmínek, zůstal v útulku a čekal na toho pravého člověka, který mu poskytne domov, lásku a pohlazení, které si tolik přál.

Osudný se pro Rufa stal pátek 18.7.2008. Vše nasvědčovalo tomu, že se konečně na Rufa usmálo štěstí. Přišla si pro něj žena, která se prokázala OP na jméno Monika K. Ošetřovatelka se jí podrobně vyptala na podmínky, ve kterých bude Ruf žít. Ruf měl hlídat velikou zahradu. Nebyl by tam sám, jeho noví majitelé prý mají rotwajlera, který by Rufovi dělal společnost. Zkrátka, vše nasvědčovalo tomu, že se na Rufa konečně usmálo štěstí a že se postěhuje do nového domova.

Ošetřovatelka usoudila, že Ruf se dostane do dobrých rukou, jak slíbila původnímu majiteli a tak vypsala protokol o předání a poučila novou majitelku, že psa nesmí prodat a že útulek provádí kontroly, jak se jejich svěřencům u nových majitelů žije. S tím paní Monika K. souhlasila a opětovně ošetřovatelku ujišťovala, že se o Rufa dobře postará.

Ruf, jakoby však tomu štěstí nevěřil. S novou paničkou se zdráhal jít. Byl tedy do auta naložen a odjížděl bílým „pikapem“ údajně na velkou zahradu, kde už mu měl konečně začít nový, dobrý život.
Ošetřovatelka si všimla, že auto řídí Vietnamec. Vzpomněla si na případ z jara letošního roku, kdy byly na bývalé skládce v Komorním Dvoře u Chebu nalezeny ostatky zabitých psů. Hned po odjezdu auta kontaktovala policii a žádala pomoc. Měla důvodné podezření, že Ruf bude zabit na maso. Policii nahlásila SPZ bílého “pikapa“ a očekávala, že oni auto zastaví a prověří.
V tomto okamžiku měl Ruf ještě šanci svůj zlý osud zvrátit. Jeho krutému zabití mohli policisté zabránit. Policie však nepomohla. Rufovi dle dodatečných svědectví lidí z okolí psích jatek zbývalo asi 30 minut života. Jak jsme se později dozvěděli, z útulku byl Ruf odvezen přímo na psí jatka ve Chvoječné u Chebu (viz foto).

Po uzavření útulku se ošetřovatelka se svojí kamarádkou vydaly Rufa hledat samy.https://chebsky.denik.cz/zpravy_region/ch_patr_utulek_rufik20080720.html

Rozjely se do bydliště paní Moniky K. Dozvěděly se však, že paní K. se v místě svého trvalého bydliště nezdržuje. Další kroky je vedly k člověku, na jehož jméno byla napsána SPZ auta. On prý však toto auto nikdy nevlastnil. Všechny uvedené skutečnosti byly špatným znamením, že Ruf je s největší pravděpodobností v ohrožení života. Jak jsme se později dozvěděli, Ruf po prožitém utrpení, v tuto dobu již nežil.

Obě ženy a další dobrovolník objížděli město dlouho do večera a hledali bílého “pikapa“.
Ve hledání se pokračovalo opět v sobotu. První úspěch se dostavil, když se auto objevilo před hernou v Chebu, poblíž bývalé tržnice u řeky. To se již k pátrání přidali další dobrovolníci. Do jmenované herny se sjížděli občané Vietnamu a odváželi si igelitové tašky s něčím, co tvarově vypadalo jako maso.

Ošetřovatelka se nevzdávala a svého svěřence Rufa stále hledala, i když tušila, že již pravděpodobně není mezi živými. Večer se vypravila do herny a ve dveřích se potkala s paní Monikou K., ženou, které Rufa předala. Okamžitě se na ni „vrhla“ a nepustila ji až do příjezdu policie. Žena přiznala že psa Rufa prodala Vietnamskému řidiči za 400,-Kč.

Byl vytipován objekt, kam mohl být Ruf odvezen. Skupina dobrovolníků se vydala do obce Chvoječná a hledala důkaz, že sem byl Ruf dovezen. Od lidí z okolí se dozvěděli, že Ruf byl přivezen na „psí jatka“ ještě v pátek, krátce po půl dvanácté. Znamenalo to, že Rufova cesta z útulku vedla přímo na psí jatka. 
Dobrovolníci začali prohledávat okolí. Ani ne po 5 minutách objevil jeden z nich ve staré hasičské nádrži černou igelitovou tašku. Po vylovení tašky zjistili, že z ní vyčnívají rohy. Po otevření tašky se objevila zapáchající kravská hlava a vedle ní byl ještě jeden menší černý balíček a v něm uříznutá hlava pejska. Nebyl to Ruf, byl to jiný, menší, černý pejsek s očima vytřeštěnýma hrůzou, kterou před smrtí zažil. Dle informaci z tisku, jsou prý pejsci před zabitím bičování a jinak týráni, aby se do masa vyloučil "stresový" hormon, pak je prý maso křehčí.

Po tomto nálezu byla přivolána státní policie, na její příjezd se však čekalo dost dlouho. Mezitím někdo z místních občanů zřejmě informoval Vietnamce, co se děje. A tak se bohužel stalo, že dříve než přijela policie, přijelo auto s Vietnamci, zajeli ke stodole, naložili černý pytel a odjeli. Dodatečně jsme zjistili, že odvezli důkaz - ostatky zabitého Rufa. Po příjezdu policie se na místo dostavil p. Bobál ze záchranné stanice v Tachově, hasiči a novináři. Policie odmítla do objektu, kde v tu dobu byly ještě důkazy o zabití Rufa, vstoupit. Hasiči prohledali tyčemi dno nádrže, ale další pytle nenašli.

Akce skončila, jelo se domů, všem bylo jasné, že Ruf již nežije. A přitom stačilo málo, stačilo, aby policisté vzali žádost ošetřovatelky z útulku a její důvodné podezření vážně. Život pejska Rufa by nebyl ukončen tak záhy a tak krutě.

Dobrovolníci se domnívali, že akce pro ně skončila předáním případu policii.
Jaké však bylo jejich rozčarování, když následně zjistili, že policie objekt stodoly přes noc vůbec nehlídala. Podle svědků se Vietnamci činili celou noc a pečlivě uklízeli. Podle svědectví lidí ze sousedství byl Ruf přivezen z útulku přímo na psí jatka. Utýrán a zabit byl u dřevěného sloupu (viz foto). Jeho maso bylo zpracováno na špinavém řeznickém vále.......Po Rufovi zbyl jenom prázný kotec a obojek, nalezený na dvoře.
Paní Monika K. obdržela za cenu nesmírného utrpení pejska 400,-Kč.

Rufe, chtěli jsme tě zachránit, ale ....., bohužel pozdě jsme našli místo, kde brutálním způsobem vyhasl Tvůj život a pravděpodobně životy mnoha dalších pejsků. A jak to vypadá, Tvůj kat zůstane bez potrestání. Prý by se muselo prokázat týrání. Copak nestačí ty hrůzou vytřeštěné oči pejska, jehož useknutou hlavu jsme našli ??? Ty oči jsou výčitkou a prosbou zároveň, pomozte a nedovolte našim katům zabíjet a týrat !!!

Případ šetří Policie ČR a Krajská veterinární správa.

Trápí nás to, málokdo ví, kolik práce se skrývá za jedním šťastně umístěným útuláčkem. Někdo udělá útulku webové stránky, aby se o pejscích vědělo, další lidé pejsky inzerují, televize je natáčí a nabízí (zde je odkaz na video u Rufa na stránkách útulku Cheb), o každodenní péči o psi v útulku ani nemluvě. A pak přijde "tvor", psa podvodně vyláká a za 400,-Kč prodá dalšímu "tvorovi", který ho krutě zabije. A tím to nekončí, dobrovolníci psa hledají a pak najdou důkaz týrání, useknutou psí hlavu s vytřeštěnýma očima hrůzou.

A závěr, vše "vyšumí" vždyť to byl jenom pes ! A lidičky, proč se na ty Vietnamce vůbec zlobíte, vždyť to je jejich národní zvyk, zabíjet a konzumovat psy, tak proč je okolo toho tolik povyku ????

Komu se, podobně jako nám, hnusí praktiky některých našich vietnamských spoluobčanů, a chcete-li pomoci tuto jejich “činnost“ zastavit, napište na e-mailovou adresuruf.sdruzeni@email.cz

Poznámka autora:
Tímto, článkem nechci odsuzovat všechny Vietnamce, znám jich mnoho a vím, že jsou mezi nimi lidé slušní, kterých si vážím a domnívám se, že by se tak, jako Rufův kat nikdy nezachovali.

https://chebsky.denik.cz/nazory_region/ch_psi_jatka_witr_dopis20080726.html
https://chebsky.denik.cz/zpravy_region/ch_psi_jatka20080721.html

Pomozte nám prosím najít naši Bleky!

Dagmar Sabóová

Bude to rok, možná dva, kdy jsme se s mým partnerem rozhodli si pořídit pejska. V našem vztahu to neklapalo od doby, co jsem čekala miminko a potratila jsem ve čtvrtém měsíci, byla to obrovská rána od života. Další pokus o miminko bych v té době nezvládla, měla jsem strach, že by se potrat mohl opakovat. Náš vztah šel velmi rychle směrem dolů. Jako jedinou možnost jak naše soužití oživit a překonat tak velkou ztrátu, nás napadlo pořídit si pejska. Jsme oba dva milovníci zvířat, takže to bylo to jediné na čem jsme se v té době dokázali shodnout.

Na internetu jsme se začali informovat o všech nejrůznějších plemenech a kde je chovají o cenách a tak. Občas jsme okem zabloudili do nějakého útulku, ale spíše jsme měli vizi nějakého krásného vyšlechtěného plemene. Výběr byl jasný…chtěli jsme stafordšírského bulteriéra. Tuto rasu jsme dobře znali od známých a vzhledem k tomu, že hodně sportujeme, bude výborný parťák na kolo, tůry a venkovní sporty. Zadali jsme do vyhledávače název rasy a našlo se spoustu odkazů mimo jiné i na Brněnský útulek. Právě v něm se nacházel čerstvě nalezený pes této rasy, nádherný bílý s flekem na oku. Rozbušilo se nám srdce a věděli jsme, že jiného už nechceme.

Byla soboto ráno já nemohla dospat, byl to zvláštní pocit…jedeme si pro pejska. Oblékla jsem si sportovní oblečení, byla jsem jak malá školačka nachystaná na výlet. Peníze, doklady, piškoty a vyrazili jsme do Brněnské útulku MP. Na vrátnici jsme řekli požadavky a pán nás přesunul dál do další místnosti, kde jsme čekali na paní, která to tam má na starost. Sedli jsme si do křesel. V jednom ležela nádherná velká kočka..zřejmě nasazené očko :-). Byl to neuvěřitelný pocit, připadala jsem si, jako bych žádala o dítě k adopci, přitom jsme šla pro psa, byl to opravdu velmi zvláštní pocit, doteď si ho silně pamatuji.

Zhruba za 5 minut přišla paní S (jméno si už nepamatuji). ,,Tak jakého chcete…..řekněte mi číslo…" – řekla paní S. ,,Jaké číslo"-odvětila jsem. ,,No číslo pejska, které jste si vybrali na internetu". Zde nastal menší problém. Nevěděli jsme, že máme vědět nějaké číslo. Paní ovšem byla velmi příjemná, takže nás uklidnila, že se nic neděje. Zapnula počítač a začali jsme procházet fotky z webu. Našeho pejska jsme našli, ale paní S už při naši identifikaci se netvářila nadšeně. Pejska, kterého jsme si vybrali nám dát nemohla. "Náš" krásný flíček byl velmi nemocný a jeho zdravotní stav se nezlepšoval, byl proto v karanténě a do budoucna zřejmě určený k utracení. V ten moment mi rozhodně nebylo příjemně, chtěli jsme se rozveselit a naše naděje byla utnuta takovým příběhem.

Nevadí, řekla jsem, tak uděláme radost jinému pejskovi. Prohlíželi jsme fotky pořád dokolečka, ale žádný tam nebyl, který by uspokojil naše požadavky, Chtěli jsme střední plemeno, do bytu, vitálního, hodného, ale zároveň trochu hlídače, Takže malí, ačkoliv roztomilí oříšci, kterých tam bylo plno, měli v našem případě smůlu.

Během prohlížení nám tam paní S předhazovala nějakou černou střední rasu. Pořad jsme ji nějak ignorovali, protože se nám to vůbec nelíbilo. Pro nás laiky to vypadal jako kříženec jezevčíka s vlčákem. Po půl hodině vybírání jsme se podle našich požadavku na psa, vrátili opět k tomu kříženci jezvlčáka.

Jezvlčák to nebyl, byla to rasa Chodského psa, tak nám řekla paní S. Následně to probíhalo tak, že nám toto ubohé zvíře přinesla a řekla, ať se s ní jdeme projít. Nikdy jsme to s přítelem nezažili, připadalo nám to takové zvláštní. Inu, vydali jsme se na procházku do okolí. Bylo to hrozné, všude bylo jen bláto a ten pes mne naprosto rozčiloval. Jenom tahal na vodítku až se škrtil, vůbec na nic nereagovala, jenom nás vláčela kalužemi a bahňačkami a celá jsem byla špinavá. Ten pes mi rozhodně k srdci nepřilnul. Nebyla přítulná, ani hezká, prostě nic pro mne. (musím dodat, že v té době jsem měla představu, že přijdu do útulku, tam mne bude čekat krásný čistý roztomilý pes, který za mnou poběží a snad mi i řekne ahoj….byla jsem trochu naivní).

Blížili jsme se útulku s tím, že psa vrátíme. Sotva jsem toto rozhodnutí vyslovila, ten černý škaredý zabahněný pes se při tom škrcení jen tak jako by nic kouknul na mne a šel zase svým škrtícím tempem. Zarazila jsem, ptala jsem se přítele jestli to viděl, že ten pes reagoval na to, že jsem řekla, že ho vrátíme. Přítel nic neviděl. Byla to náhoda, ale pro mne to bylo v ten moment znamení. ,,Bez toho psa neodejdu" řekla jsem. A taky tak bylo. Podepsali jsme papíry, za pejska zaplatili a odjeli s nim domů.Najednou jsme v autě nebyli dva, ale tři. Tak to už bylo po celou dobu. Naše Bleky, jak jme ji pojmenovali už v útulku, se stala velmi významnou části v našem životě, stala se jim součásti. Po celou dobu s námi byla tím opravdu nejlepším přítelem a za to kolik nám dávala jsme se ji snažili neustále vděčit. Ona si to zasloužila. Dala nás opět dohromady a pomohla mi překonat prázdnotu, kterou jsem měla po nevydařeném těhotenství.

Bohužel se nám to vymstilo. Abychom ji vynahradili ten čas pěti let, kdy se neměla dobře, kdy patřila někomu jinému, jenž se o ní nestaral, pokud bereme v potaz že 15 kg, kdy s námi přibrala na 25 asi není úplně normální, brávali jsme ji s námi všude. Po rodinných oslavách, divadlech, hospůdkách a hlavně výletech. Dne 10.7.08 v Dlouhoňovicívh jsme byli na víkend v chatce a po střelbě z tanku jenž byla zábavou tamních mladých kluků se lekla a zaběhla do lesa. Už se nevrátila.

Prosím Vás proto všechny o pomoc, možná máte nějaké kontakty a můžete se zeptat, zavolat či někomu napsat. Také Vás prosím o vyvěšení plakátu ve Vašem městě - je ke stažení zde.

Bleky znamená pro mne mnoho. Věřím, že naděje umírá poslední.

Popis BLEKY: výška 40-50 cm, váha 23 kg, delší chlup, černá s hnědým pálením, velmi se bojí lidí, na čumáku má 2 cm jizvu. číslo čipu 956000000692819.

Za její nález poskytneme finanční odměnu. Prosím, ozvěte se na telefonní číslo 724 94 39 38nebo 725 53 60 23. Děkujeme